Lázně
14. listopad 2016 | 10.52 |
Krásný slunečný den :-)Tedy aspoň z mého okna je sluníčko dnes vidět. Dlouho jsem se neozvala, tak to teď chci napravit. Víte, měla jsem dost dobrý důvod – i když dobrý je v tomto případě protichůdný výraz. Mám totiž již měsíc velký zdravotní problém, který mě nejen izoloval od pracovního procesu, ale i od pohybu vůbec. Po zatím 3 týdnech ležení v posteli téměř bez hnutí je má psychika značně podlomená, na druhou stranu mi to pomohlo objevit dnešní téma. Snad i vám pomůže nebrat si případné zdravotní nepohodlí tak smutně.
Tím tématem je odpočinkově znějící slovo – LÁZNĚ. Ano, léčebné či pouze relaxační procedury, procházky na čerstvém vzduchu, jídlo, které nemusíte vařit vy, výběr programu dle vlastního uvážení. Před dvěma lety jsem takhle poprvé využila týden dovolené bez dětí. Bylo krásné letní počasí a já vyrazila do malých lázní v krásném zámečku. Můj pokoj byl jako pro princeznu, výhled do překrásné zahrady a tichého zeleného okolí. Rozhodla jsem se pobytem v lázních zkusit vyléčit duši i pohybový aparát a přiznám se, že obojí tak trochu zabralo. Jela jsem tam s plánem vyhnout se lidem, nikoho si nevšímat a léčit se tichem. Bylo to náročné, 6 procedur denně, to vás odrovnává na těle. Hodně jsme odpočívala, každé odpoledne jsem se posadila do kavárny, dala si můj oblíbený povzbuzující nápoj a zákusek a s lehkým úsměvem vstřebávat tu poklidnou atmosféru. Navečer jsem se procházela, na pokoji pak luštila křížovky a chodila brzy na kutě. Takhle mohl celý týden uplynout v klidu a samotě.
Jak sami víte, představy a skutečnost se většinou dost odlišují. Nejinak to bylo i v tomto případě :-)
A tak má snaha vyhnout se lidem (samozřejmě s výjimkou rehabilitačních pracovníků) minula se účinkem. Lázně, ač malé, byly plné hostů a to většinou těch, kteří se sem vracejí každoročně již dlouhá léta. Lidí s osudem, nad kterým vám je do pláče. S diagnózou roztroušená skleróza, obrna, úrazy či jiná nemoc, která postihuje především pohybový aparát. Lidé s berlemi, na vozíčku, někteří s nutnou pomocí blízkých. Zní to smutně? Ne, přátelé, byl to jeden z nejveselejších týdnů, setkání neobyčejná a většinou příjemná. Sami se se mnou dávali do hovoru, u stolu při obědech, při setkání na procházce, při společných procedurách. Jejich osudy by zde zabrali víc než pár minut přestávky. Podělím se s vámi tedy jen tím, jaký vliv ten pobyt a jejich společnost na mě měly. Ohromný!:-)Tam jsem si totiž uvědomila, že navzdory svým omezením mají ti lidé obrovskou chuť do života, dokonce velké plány a umí si z toho, co je okolo nich, vzít maximum. Neutápěli se ve svém postižení, ale rozdávali sobě i druhým energii, která se jen tak nesesbírá. Odjížděla jsem od nich po týdnu plná elánu, pozitivně nabitá a šťastná. A čerpala jsem z toho ještě mnoho následujících týdnů.
Ráda bych se tam někdy opět podívala. Zatím mi stačí, že teď, kdy můj zdravotní stav není nejlepší, mohu na ten týden vzpomenout a snad i načerpat odvahu a víru, že zase bude líp. Doufám, že takové vzpomínky, které vás nakopnout do optimismu, máte i vy Zastavte se v myšlenkách na chvíli, čerpejte z nich a pohlaďte si duši. Často to za vás nikdo jiný neudělá.
Krásný podzimní den