Krásné... no, podmračené březnové ráno všem, kteří jsou nuceni být doma. Je těžká doba, doléhá na všechny a na všechno.
Včera jsme ale "oslavily" Mezinárodní den žen. Jistě, která má štěstí, že jí partner přinesl květinu, se jistě potěšila tím, že na ni ten její myslí. Že muži v tento den neměli možnost splečně opíjet jako kdysi je také celkem dobrá zpráva. Nicméně v nuceném pobytu v soukromí domova to ne vždycky byla skutečná oslava, co si budeme povídat, dámy. Přesto která chtěla, mohla si ten den aspoň pomyslně připadat jako královna, protože je ŽENA. A to je jak víme dost silný důvod na chvilku přestat smutnit, nadávat, vztekat se, kapitulovat či se schovat pod peřinu.
Proto jsem se rozhodla po delší pauze navázat na své předsevzetí alespoň několika slovy povzbuzovat všechny, kdo o to stojí. A víte proč? Protože sama trpím problémy hluboce zakořeněnými, které v současné těžké době prohlubují smutné zážitky a strachy. A odráží se mi to na pohybovém ústrojí. Takže nejen že musím být doma v tzv. pracovní neschopnosti, ale ani nemohu téměř nic dělat, nuda je můj momentální největší společník. Mohu chvíli stát nebo dlouho ležet :-) (při lécích, kterými se mě doktor snaží dát dohromady, to druhé není tak těžké).Teď jsem si tedy stoupla, dala notebook na kuchyňskou linku a ráda bych sdělila pár slov všem, kdo z té divoké doby ztrácejí rozum, nervy i zdraví.
Vydržme! Když si samy neuděláme každý den aspoň maličkou drobnosí radost a vzdáme to, pak to vzdají i ti nejbližší. Je dost smutného na tom, že nám mírají příbuzní a našemu srdci milí, že ztrácíme práci, nebo jsme napak přetížené jak v zaměstnání, tak doma. Všechny jste hvězdy a zasloužíte si uznání nebo aspoň poděkování, že tuto dobu zvládáte. Buďtě na sebe proto hrdé a dělejte si radost. Není to o koupi nového šperku, oblečku či podobných banalit, ačkoliv kdo na to má, proč ne. Maličkostí, jak říká moje hodná skorotchýně, je sluneční paprsek, vaření dobrého jídla, třídění pokladů (pro všechny kreativní), prohlížení rodinných fotografií a vzpomínání na to, jak byly děti malé, přečtení pěkné knížky, návrat k ručním pracím... kdo chce, najde si i pučící lísteček na zimou zesláblé větvičce stromu nebo keře.
Já třeba po ránu vidím z okna bytu východ slunce, když není pod mrakem. Taky vidím na hřbitovní zeď našeho města (abyste si nemyslely, že jsem z romantické vily, která sedí někde ve volné přírodě). A vidím i paneláky na druhém konci města, protože tady jsme samý kopec. V jednom z těch paneláků bydlí právě rodiče mého partnera. Nemůžeme se navštěvovat, ale jen tím pohledem na opačný konec města jsme spolu. Zavoláme si, potěšíme slovem... S vlastními rodiči se vídáme i bez restrikcí málo, ale technologie nám pomáhají si pár slov říct nebo napsat, jak jednoduché. Jde to, všechno přeci jde, jen musíme chtít. naši předci museli také překonat nástrahy, ať už válek, nebo státních uspořádání. A zvládli to, jinak bychom tu nebyly.
Tak pro dnešek přeji jen všechno nejlepší k tomu, že jsme ženy, a také děkuji všem, kdo se snaží i v omezených podmínkách a smutné době žít, povzbuzovat, pečovat, virtuálně pohladit... vždyť víte, co tím myslím.
Brzy zase na shledanou.
Krásné odpoledne J
Minule jsem se rozepsala o běžném úklidu. Pro někoho otravná záležitost, pro mě výzva a cesta za dobrým pocitem. Přirozený pohyb. Na rozdíl od dlouhodobého stání u žehlicího prkna. Slíbila jsem extra článek, tady je J
Důvod? Žehlení mám ráda! Vím, tahle činnost je v oblibě o dost méně, než cokoliv jiného prospěšného našim domácnostem J pro mě ale žehlení představuje jednu z činností, které jsou vidět. Z pomuchlaného kusu se stává hladký, chvíli hřejivý pocit něčeho nového. Pohyby žehličkou, které buď dovolují, pokud chcete, nebo naopak nevyžadují přemýšlení nad tíhou života, jsou uklidňující. Nemuset nic řešit. Neodbytné myšlenky se lehce odvrátí soustředěním se na teplo sálající z té části, kterou jsme právě vyrovnali. To je pro mě odpočinek.
Musím se smát při vzpomínce na jeden krátký rozhovor ve filmu Vratné lahve. Manželka hlavního hrdiny žehlí před zapnutou televizí, kde běží nějaký seriál. Hlavní hrdina projde okolo a ptá se, jak může koukat na takovou pitomost. Odpověď – "Už jsi někdy žehlil?"
Ano, přátelé, to bývá důvod, proč k žehlení většina lidí pouští ten blikající přístroj. Kulisa, která pomáhá nevnímat hory prádla a stereotypní pohyby žehličkou. Sem, tam, sem, tam – otočit či posunout kus prádla a opět sem, tam, sem, tam ... Stereotyp, který je pro mě příjemnou relaxační technikou.
Také jsem to tak dříve dělala. Pustit film, který už znám téměř nazpaměť, abych ho nemusela sledovat tak soustředěně (takové popálení žehličkou nebude asi to, o co bychom stáli), z jedné strany prkna koš přetékající čistým prádlem, na druhé prostor pro odkládání již vyžehleného. Šikovná hospodyňka si množství upraví tím, že co není nutné, nežehlí, pouze skládá. A začít s tím musí už při věšení – když dobře pověsíš, ulehčíš si práci. Většinou se u toho musí stát a to je náročné. Lze si pořídit vyšší stoličku určenou právě k žehlicímu prknu. Nicméně při potížích, které jsem měla delší čas s klouby a pohybovým ústrojím, jsem se musela srovnat s bolestmi a s tím, že to za mě nikdo neudělá.
Naučila jsem tedy se žehlit "na cédéčko". Co to znamená? Místo televize jsem si pustila oblíbenou hudbu, spíš klidnější. Jakmile skončilo, žehličku jsem odložila a koš s prádlem nechala na příště. Jistě si také srovnáte před samotným žehlením prádlo podle teploty, kterou vyžaduje, od nejnižší po tu nejvyšší. A když máte vyprané 3-4 pračky, žehlení se zdá být nekonečné. Stačí přidat rozdělení ještě podle toho, co je potřeba žehlit hned, a co počká pár dní. Na to CD to vycházelo, že jsem nežehlila více než okolo hodiny. A mé bolavé pohybové ústrojí bylo vděčné, že je nepřetěžuji. Zvykla jsem si na to tak, že už jinak nežehlím. A pak že není čas na poslech dobré hudby J Co vy na to?
Zdravím všechny, kdo čekají na můj další příspěvek. Je to tu
Většinou máme podobné pracovní dny (tedy pokud chodíme do práce od-do). Do odpoledne se nezastavíme, cestou z práce odbočíme nakoupit, domů se doplazíme s jediným přáním - mít už klid, dát si kávu a nedělat nic. Což málokdy jde, minimálně nás čeká příprava večeře a úkoly s dětmi, řešení jejich případných nedobrých š školních výsledků, možná hodit prádlo do pračky a kde je ten čas pro sebe?
Už pár dní nosím v hlavě, o čem bude nové zamyšlení. A nebuďte překvapení, bude o domácí práci. Víte, kdybych byla zaměstnaná někde ve výrobě, rozdám doma úkoly svým třem mužským spolubydlícím a budu si u té kávy číst. Jde to, jen nesmíme být nároční na provedení těch běžných úkonů, jako je umytí nádobí, příprava jednoduché večeře a zapnutí pračky (s patřičným podrobným výkladem o barevnosti prádla). A s oblibou tu práci rozděluji i tak, jsme tým a všichni jíme, špiníme nádobí a oblečení, vytváříme odpadky a trousíme drobky z bramborových lupínků Já ale pracuji v kanceláři. Záda trpí stejně, jako když někdo stojí u pásu, protože celodenní sezení jim neprospívá. Pokud to jde (nikdo mě nevidí, nebo jsem tu chvíli osamocena), zacvičím si, protáhnu ztuhlé tělo a to několikrát denně. Mám se zády problémy již léta a tohle malé cvičeníčko opravdu provozuji každé 2 hodiny. Přesto je takový minipohyb naprosto nedostačující a tak se opravdu těším, až se cestou z práce projdu kus pěšky (ani deštník v ruce mi v tom nezabrání), doma vyložím nákup, převléknu se a dám si tu kávu (o mé závislosti na ní zase jindy). Včera, jak tak sedím, rozhlížím se a rozjedou se myšlenky na nutné úkony. A to i přesto, že jsem syny naučila, že před mým příchodem bude dřez bez nádobí a vše pěkně utřené a uklizené. Těch pár kousků od snídaně nebo jejich odpolední svačiny snad zvládnou i ti menší (kluci už tak malí zase nejsou, v tomhle jsou cvičení již pár let). Od myšlenek je aspoň u mě velmi krátká cesta k činům. Takhle to dělávám častěji. Vezmu vysavač, přejedu předsíň, kde je nejvíc smetí, potom zajedu do kuchyně a tak dál, prostě najednou jsem vzala vysavačem celý byt a k tomu už přetřu sanitu v koupelně, srovnám ručníky, v ložnici natřesu peřiny a otevřu na ně okno, porovnám poházené časopisy a ty, které jsem ještě nestihla přečíst, si připravím k posteli na večer. Pravda, občas tam zůstanou bez pohybu pár dní, protože se mi večer už číst nechce. Byt vypadá uklizeně, já jsem spokojená, že zase budu mít pár dní od úklidu volno, vrhám se na vaření. No ano, milujeme teplé večeře a tak si je také chystáme několikrát do týdne. Nejsem na to sama, v kuchyni se rád pohybuje mladší syn i můj šikovný partner. Někdy tedy vaříme každý zvlášť, někdy zase společně. Dcera se už těší na pečení vánočního cukroví a já ještě před měsícem přemýšlela, kdy to budu stíhat (vloni jsem totiž jako nezaměstnaná měla na přípravu vánoc spousty času). Už nepřemýšlím, u toho včerejšího uklízení mi došlo, že to budu stíhat stejně dobře jako roky předtím (to jsem byla zaměstnaná). A navíc se na to těším.
Ony ty domácí práce jsou nejlevnějším fitkem, jaké je v nabídce. Protáhnout si tělo uklízením je i pro ty, co sportování sveřepě odmítají, naprosto dokonalou volbou. Uklízet musí většina z nás a je to výzva. Mne odmala provází taková posedlost - ráda dělám věci, které jsou vidět. Na příklad po malování ... Možná namítnete, že běžný úklid vidět není, protože okamžitě po odložení hadru a koštěte přijde někdo, kdo vám tu harmonii zničí, ale těch pár vteřin po provedení to vidíte. A hlavně víte, že jste uklidili. Opravdu je to taková otrava? Pozitivní myšlení je, když se k tomu postavíte přesně opačně, jako k zábavě a aktivnímu odpočinku. Pak to jde i lépe a dobrý pocit z odvedené práce, která se stejně musí udělat, je k nezaplacení. Včera jsem takový příjemný pocit opět zažila. Sprcha a příjemné posezení u společné večeře byly už pověstnou třešničkou dne. Víkend mám pak volný, když denně hodinku věnuji právě péči o domácí prostředí.
Ačkoliv, přiznám se, občas víkend věnuji důkladnějšímu úklidu a občas si odpočívám u žehlení ... to si nechám na další příspěvek.
Čistotě a pohybu zdar! Krásný zbytek týdne přeji
Všechny zdravím po posledním teplém víkendu. Doufám, že jste si ho užili, neboť nastává to pravé podzimní období. Co si myslím o podzimu, již víte. Ráda bych tu zveřejnila takové malé zamyšlení, ke kterému mě přivedl právě ten víkend.
Strávili jsme totiž část soboty na závodech koní. Nemám ke zvířatům zvláštní vztah, o tom možná příště, ale s přáteli je každá událost zajímavá, tedy i koňské závody. Bylo to fajn, koně skákali se svými žokeji (nebo žokejové se svými koňmi) přes překážky a výsledkem celého závodního dne bylo vyhlášení vítězů, jak už to při závodech bývá.
No a během toho dne bylo i dost času na hovory ve stylu jak se kdo má a co dělal po dobu, kdy jsme se neviděli. Kamarádka se svěřila, že po letech strávených se svým partnerem změnila mluvu. On totiž používá, ovlivněn angličtinou, slovo toaleta. Nechodí na záchod ... co to je vlastně za slovo? Jako že se jde někam "za Choda", chodí se dozadu" ve smyslu skrýt před veřejností, ...? Tahle diskuse nás pobavila. I její syn, když se potřebuje vzdálit, běží na toaletu J
A to je základ mé asociace. Co přesně znamená slovo toaleta? Kdysi se tento výraz používal pro stolek/ skříňku s poličkou, zrcadly, kosmetickými a toaletními potřebami k osobní úpravě, poté přeneseně jako nákladné společenské ustrojení, ve kterém dámy navštěvovaly významné události. Nyní je to místnost k vykonání přirozené potřeby. Ovšem není toaleta jako toaleta. Viděli jste v amerických filmech, jejichž hlavním tématem je svatební den nebo školní ples s volbou královny plesu? Tam chodí nevěsty plakat, družičky (případně jiní členové rodiny)utěšovat, kamarádky si popovídat, ostatní alespoň přepudrovat nos. Tam má toaleta význam bližší původnímu, úpravě zevnějšku.
No, český jazyk je velmi rozmanitý a určitě přináší nejedno zamyšlení i vám. Já budu respektovat, že v rodině mé kamarádky se zásadně odchází na toaletu a doma si ponechám náš běžný, kdo ví kde vzniklý záchod. Hlavně, že tam mám soukromí J
Nemyslím tím tu od Boženy Němcové, to si rozebereme jindy J
Včera cestou z práce jsem se jako obvykle zastavila v supermarketu pro něco k jídlu. Živit mužskou část rodiny, která je v převaze a ve vývinu, to je nekončící úkol U pokladny jsem byla svědkem toho, jak se na prodavačku obořil jeden mladík romského původu. Začal na celý obchod křičet, že to je jasný, že stačí vidět cikána a už to musí být zloděj, že jsou všechny k ... a tak dále. No, není divu, že převažuje takový všeobecný názor, slušný člověk by se takhle veřejně a sprostě nechoval. Nebo ano?
Víte, mám takový problém. Jsem sice normální (víceméně ), jen s těmi vulgárními výrazy a neslušnými nadávkami mám problém. Jako běžná osoba je znám včetně jejich významu, ale nedokážu je vyslovit nahlas, při jejich zaslechnutí se červenám a stydím. Pokud se již stane, že některé "jemnější" výrazy typu domácího zvířectva použiji, je to jen v nejvyšším rozčilení. Někde jsem četla, že je prokázané, že nadávky uvolní napětí a člověk pak nepodlehne tolik stresu. Možná, já osobně se do stresu spíš dostanu, což ve chvíli vyslovení uvědomím a rozčilení je vystřídáno studem. A tohle je také odkaz mé babičky – být za dámu. Nejen v oblékání, které má mít určitý styl a přitom vykazovat prvky nápaditosti a odvahy. Byla totiž švadlena, a když letěla nějaká novinka, sehnala si návod, jak to ušít, a dokázala splnit požadavky moderní doby i nároky svých zákaznic a jejich dcer. Zároveň, ač kuřačku, nikdy jste i nemohli vidět s cigaretou na ulici, s neupraveným účesem nebo živě gestikulující na veřejnosti. A mluvit sprostě, samozřejmě. Moje maminka by si jistě vzpomněla na spoustu situací, které do tohoto idylického obrázku nespadají, já si ji pamatuji takhle.
No a víte jak zábavné je vymyslet slušný výraz v té chvíli, kdy se vám chce zařvat na někoho dost nevybíravým způsobem? Někdy si to zkuste. Mozek se musí soustředit na tento úkol a vztek, který vás ovládá, se rozpouští. Není to standartní věc, přiznávám, Je to jen moje filozofie a docela mě baví. Také tím víc získám, protože osoba, která očekává hrubé zacházení, nevyjde z údivu, když reaguji jinak, než je obvyklé. A zchladí ji to, takže nakonec ta výměna názorů není tak bolestivá. S dětmi doma díky tomu zažijeme v ožehavých chvílích více humoru a navíc je to vychovává k tomu, že aspoň přede mnou a jinými dospělými autoritami ty výrazy nepoužívají.
Zato když si nevšimnou, že jsem dorazila s plnou taškou jídla domů a náhodou vybuchnou u nezdařeného útoku v počítačové hře ...
Přeji příjemný podzimní den.
Ahoj, jak se dnes máte? Je pondělí a většina tento den nemá v lásce. Musí se totiž po dvou dnech volna(případně po dovolené)do práce. Zastavím se o slova musí - jsou i tací, kteří nic nemusí (a nemyslím tím Jasnou princeznu), ale ti asi řeší (nebo neřeší) existenční problémy. My ostatní, se štěstím v kapse máme kam chodit pracovat, proto bych slovo musí trochu obalila malým měkkým polštářkem - z vlastního rozhodnutí a tudíž vlastně rádi. No a je to tu, asociace. O práci přeci psát nechci, návrat do dětství představuje spíš volno, bezstarostné období pohody a nezodpovědnosti. A malá přestávka ve shonu života. Je sobota, tropická vedra skončila a celý den hustě prší. Hustě, ale krásně :-) Mým nejmilejším obdobím je totiž podzim. Ne, nejsem blázen, vítr a mokro za krkem, v botách a na oblečení není to lákavé. Ale vonící vzduch, zvuky šumícího deště, zostření barev a jejich postupná přeměna ze zelené na ohnivou, to je krása, která mě dojímá. A pak teplý čaj, teplé ponožky a doznívání příjemna z pobytu na čerstvém povětří. Jsme na chatě, původně plánovaný víkend s přáteli u ohně se trochu nepovedl, sedíme u čaje a karet a malými okénky pozorujeme, jak déšť bubnuje do všeho, co je kolem. I pro dospívající je to otrava (zvlášť když sebou nemají své oblíbené technické hračky typu notebook a tablet). Dostávám nápad - co se projít? Mami, v tomhle počasí? Přítel hledá a nalézá pláštěnky a dokonce gumáky. Co na tom, že jsou o dvě čísla větší, vezmu si ještě jedny ponožky a s úsměvem vyrážíme. Nebojte se, mám děti hodné, ale ne bez názoru, jde jen ten nejmladší. A jsme u jádra pudla (tedy myšlenky) :-) Vzpomenete si někdo, jak úžasný pocit je šlápnout do každé louže, projít blátem na cestě a mokrou trávou a jehličím v lese? Jak mlaskavé pocity a sucho v botách (ty gumáky nebyly děravé) vyvolají radost z toho dělat něco tak obyčejného a tak legračního? Dokonce jsme nechtěně našli i pár hřibů, jen tak, náhodou. Jak krásně musí být dětem, když jim maminka obuje gumové vysoké botičky, navlékne nepromokavou bundičku a dovolí skákat v těch kalužích a radovat se z každé kapky, kterou skokem či dupnutím vyhodí do vzduchu a pozorují její návrat na zem. Nemohu si vzpomenout, jestli jsem v dětství tohle zažila, ale i kdyby ne, patří to k němu a je mi v tom malém návratu fajn. Pokud chcete vypnout, nebojte se zkusit něco tak obyčejného. A nemusíte mít drahé funkční prádlo a nutit se do pobytu venku po celý den. Stačí krátká procházka a věřte, je to nejlevnější balzám na nervy. Jen pomalu jít, pozorovat svět okolo sebe a dýchat. přeji krásné deštivé odpoledne :-)