Prestavka | Všem ženám

 Krásné... no, podmračené březnové ráno všem, kteří jsou nuceni být doma. Je těžká doba, doléhá na všechny a na všechno.

Včera jsme ale "oslavily" Mezinárodní den žen. Jistě, která má štěstí, že jí partner přinesl květinu, se jistě potěšila tím, že na ni ten její myslí. Že muži v tento den neměli možnost splečně opíjet jako kdysi je také celkem dobrá zpráva. Nicméně v nuceném pobytu v soukromí domova to ne vždycky byla skutečná oslava, co si budeme povídat, dámy. Přesto která chtěla, mohla si ten den aspoň pomyslně připadat jako královna, protože je ŽENA. A to je jak víme dost silný důvod na chvilku přestat smutnit, nadávat, vztekat se, kapitulovat či se schovat pod peřinu. 

Proto jsem se rozhodla  po delší pauze navázat na své předsevzetí alespoň několika slovy povzbuzovat všechny, kdo o to stojí. A víte proč? Protože sama trpím problémy hluboce zakořeněnými, které v současné těžké době prohlubují smutné zážitky a strachy. A odráží se mi to na pohybovém ústrojí. Takže nejen že musím být doma v tzv. pracovní neschopnosti, ale ani nemohu téměř nic dělat, nuda je můj momentální největší společník. Mohu chvíli stát nebo dlouho ležet :-) (při lécích, kterými se mě doktor snaží dát dohromady, to druhé není tak těžké).Teď jsem si tedy stoupla, dala notebook na kuchyňskou linku a ráda bych sdělila pár slov všem, kdo z té divoké doby ztrácejí rozum, nervy i zdraví.

Vydržme! Když si samy neuděláme každý den aspoň maličkou drobnosí radost a vzdáme to, pak to vzdají i ti nejbližší. Je dost smutného na tom, že nám mírají příbuzní a našemu srdci milí, že ztrácíme práci, nebo jsme napak přetížené jak v zaměstnání, tak doma. Všechny jste hvězdy a zasloužíte si uznání nebo aspoň poděkování, že tuto dobu zvládáte. Buďtě na sebe proto hrdé a dělejte si radost. Není to o koupi nového šperku, oblečku či podobných banalit, ačkoliv kdo na to má, proč ne. Maličkostí, jak říká moje hodná skorotchýně, je sluneční paprsek, vaření dobrého jídla, třídění pokladů (pro všechny kreativní), prohlížení rodinných fotografií a vzpomínání na to, jak byly děti malé, přečtení pěkné knížky, návrat k ručním pracím... kdo chce, najde si i pučící lísteček na zimou zesláblé větvičce stromu nebo keře. 

Já třeba po ránu vidím z okna bytu východ slunce, když není pod mrakem. Taky vidím na hřbitovní zeď našeho města (abyste si nemyslely, že jsem z romantické vily, která sedí někde ve volné přírodě). A vidím i paneláky na druhém konci města, protože tady jsme samý kopec. V jednom z těch paneláků bydlí právě rodiče mého partnera. Nemůžeme se navštěvovat, ale jen tím pohledem na opačný konec města jsme spolu. Zavoláme si, potěšíme slovem... S vlastními rodiči se vídáme i bez restrikcí málo, ale technologie nám pomáhají si pár slov říct nebo napsat, jak jednoduché. Jde to, všechno přeci jde, jen musíme chtít. naši předci museli také překonat nástrahy, ať už válek, nebo státních uspořádání. A zvládli to, jinak bychom tu nebyly. 

Tak pro dnešek přeji jen všechno nejlepší k tomu, že jsme ženy, a také děkuji všem, kdo se snaží i v omezených podmínkách a smutné době žít, povzbuzovat, pečovat, virtuálně pohladit... vždyť víte, co tím myslím.

Brzy zase na shledanou.